Když se dívám na stovky odlitků pernikářských forem, probírám se recepty, nebo peču figurální perník, říkám si, proč to vlastně dělám. Nejsem sběratel, jsem malíř, zajímám se o koření, rád vařím a pěstuji včely. Staré pernikářství obsahuje všechny tyto složky. Výtvarnost pernikářských forem, recepty a způsoby pečení a med s kořením, které jsou nejdůležitějšími složkami perníkového těsta.

Láká mě ten krásný svět dávno zaniklého řemesla. Zajímá mě úspornost a sevřenost řezbářského projevu, který ve vrcholných obdobích shrnuje všechnu zkušenost pernikářských řezbářů. Výraz řezby je jadrný, plochy vyvážené, figurální námět se doplňuje s ornamentální zdobností. Charakter vrypu umožňuje perfektní reprodukovatelnost ve sladkém pečivu.

Teprve tehdy, když člověk dlouho peče figurální perník, zkouší různé recepty, různé konzistence těsta a střídá pernikářské formy, začne skutečně obdivovat tu schopnost řezbáře, cítit negativní dřevěnou formu v následné podobě upečeného perníku.

Medové pečivo vždy patřilo k slavnostním obřadům; jeho existence byla známa už před několika tisíciletími. Teprve s potřebou rozmnožit pečivo, reprodukovat námět, přichází ke slovu figurální perník. Zdá se, že navazuje na rozmnožené pečivo z oplatnic. Ve svých začátcích také sleduje kruhovou kompozici a církevní náměty pečených hostií.

Renesance otvírá cestu světským námětům a panstvo si po vzoru klášterů peče figurální perník jako sladký suvenýr na slavnosti a svatby. Rozšiřuje dosavadní tematiku o své erby, portréty nebo svatební dvojice. Perník se líbil a sháňce po tomto pečivu vyhovují cechovní mistři, pekaři a pernikáři. Námětů přibývá. V oblibě jsou lovecké náměty, mořské panny, jezdci, fantastická a exotická zvířata, žertovné náměty, kočáry, kavalíři a dámy, vojáci a nezbytná srdce se zamilovanými dvojicemi.

Osmnácté století, plné katolicismu a poutí, přispívá svatými té které pouti, ukřižováním, rájem, poslední večeří. Devatenácté století přichází se sousedskou tematikou řemesel, zábav, politických námětů i novinek techniky, jako jsou bicykly a parní lokomotivy. Na pernikářských formách se objevily i náměty jiných zábav široké veřejnosti, například figury z commedia dell’arte. Přál bych vám vidět formu z musea v Počátkách, kde se dvě ženy perou o pánské kalhoty. Tolik k námětům.

Ve formách je ještě skryta i unikající symbolika jelenů, kohoutů, kozlů nebo šašků s dětmi, srozumitelné dnes pouze v jednoznačném paroží, miminku a srdci. Když někdo dostal upečený perník z pouti, věděl, na čem je.

Pečení perníků je krásná práce. Dříve je pekli pouze cechovní mistři, sami je rozváželi a prodávali na trzích a poutích. Tuhé voňavé těsto z dobré mouky, medu a koření se rozválí, odřízne příslušný kus a palci se stejnoměrně vtlačí do moukou vyprášené formy. Těsto se vyklopí na vál a nožem se odkrájí všechno, co k figurce nepatří. Perníky na plechu a papíře se dají mírně péci do pece na chleby nebo dnešní obyčejné trouby. Figurky začnou pomalu žloutnout, a to je chvíle pro povrchovou úpravu. Postupně třikrát se potřou bílkem se zlatohnědým cukrovým karamelem. Upečený perník se očistí a dá chladnout na rovnou plochu. Voní celým domem.

Svět mého zájmu nejsou jen formy a pečení perníků. Ohmatané a potrhané receptáře dávají nahlédnout do krajových zvláštností a specialit toho kterého místa. V „Knížce pamětníci“ píše pernikář Kristián Prouza z Malých Svatoňovic, že mimo perníku dělá ještě: Kafe cwibak, Deren Pracle, Sprosty cukrowy, Bozen Šnikty a Trubyčky. Na perníková srdce naivně psával: Myluj me, Napamatku, Ma lasko, Myluješ me?

Dochovaly se vzpomínky na pernikářské mistry, vyprávění plná lidské hřejivosti a dojemnosti. Paní Jerhodová z Netolic říká: „Tatínek byl veselej, my jsme spolu pracovali a maminka hubovala, že se pořád smějeme. Peklo se každej den, kromě pondělka. To se přijelo z pouti a tatínek neměl náladu. Na Mikuláše se peklo v září a v říjnu, končilo se na Ježíška, pak byla pauza, až zas na Hromnice byla první pouť. Tatínek měl palce vohnutý, do forem muselo bejt tuhý těsto. Forem bylo dost, padesát, šedesát, ale pak si s tím děti hrály. Pec jsme taky zbourali.“

K památkám na sladké řemeslo patří cechovní truhlice, korouhve,konvice, pracovní nářadí a jiné exponáty několika našich museí. Dochovaly se pernikářské náhrobky, pernikářské domy. To všechno je svět tohoto vyloženě městského umění a řemesla, které zlidovělo na počátku svého úpadku. Potom se už jenom vykrajovaly obrysy husarů a srdcí, zdobily se barevnými hmotami nebo dokonce potištěným papírem. Snad by stálo za to alespoň v malém obnovit výrobu a prodej sladkých figurek a doplnit někdejší náměty současností. Krasby Ladovy, Nepraktovy nebo Seydlovy se k tomu přímo nabízejí.

Jak už jsem napsal na začátku, nejsem sběratel. Mám pernikářské řemeslo povýšené na umění rád. Vyhledávám materiály a zapomenuté souvislosti pro svou radost, a pro radost svých přátel peču voňavé a sladké panáky.